RECENZE: Pohlednice bez podpisu

 

 

Román Pohlednice bez podpisu je ojedinělým příběhem o rozhodnutích, která vám můžou změnit život. Podstoupíte všechna rizika, která s sebou odhalená pravda přináší nebo je snadnější žít dosavadní život a stále se otáčet za nevyjasněným tajemstvím?

Román nese hlavní dějovou linii v osobě Cary. Její vyprávění je vsazeno do současnosti a napsáno ich-formou. Čtenář má tak šanci plně se vcítit do jejích pocitů a zároveň sleduje tok myšlenek. Do této primární linky je vsunuta další, která je vyprávěná v er-formě a věnuje se Annie. Její datování začíná rokem 1969 a projdete s ní několik let jejího strastiplného života. Pár kapitol je pak věnováno třetí osobě a to Michaelovi – bratr Cary, ale jelikož se opravdu jedná pouze o několik málo stránek vyprávěných er-formou, pouze dvě dějové linky obstarávají veškerou vaši pozornost. A nechtějte po mně, abych řekla, která linie je lepší. Obě jsou skvostně autorkou uchopeny a zpracovány do velmi záživné formy, která by klidně mohla vydat na dvě samostatné knihy.

Příběh je vyprávěný s velkým citem, zachytíte všechny drobné nuance i rozpoložení hlavní hrdinky. Její rozpolcenost, mezi tím, co zažila a tím, co ji teď po více jak třiceti letech obrátí dosavadní pravdu naruby, vás vede spolu s tajemstvím celým příběhem.

„Myslím, Caro, že si uvědomuješ, že když ti řeknu to, co ode mě podle všeho žádáš, už to nepůjde vzít zpátky. Budeš se s tím muset naučit žít, i kdybys nechtěla. Víš jistě, že jsi na to připravená?“

O tomhle jsem dlouho přemýšlela. Od chvíle, kdy jsem objevila pohlednice, se mi otázka, jak se s tím vším vyrovnat, zmítala v mysli jako rybka chycená v síti. Někdy mě napadá, že by bylo nejlepší, to celé pustit z hlavy a vrátit všechno do původního stavu, ale ve skutečnosti v hloubi duše vím, že to už nelze. Musím tomu přijít na kloub. Není cesty zpět.

Autorka má ojedinělý dar vyprávění, který vás okamžitě vtáhne do sebe, a vy zjišťujete, že jste najednou na konci, který vás příjemně překvapí. Od půlky knihy jsem byla přesvědčená, že naprosto přesně vím, kudy se bude příběh ubírat a navíc jsem měla své „želízko v ohni“ k odtajnění celé zápletky. Přesto mě autorka překvapila a potěšila svým koncem, který není prvoplánový, ale ladí s celou atmosférou románu.

Obálka knihy se velmi vydařila a stejný motiv najdete několikrát i uvnitř románu. Jednoduché a přitom výstižné. Přesně vyjadřuje celou náladu příběhu. Všechny staré pohlednice v sobě ukrývají jistá tajemství, po kterých se bojíme vydat, ale zároveň nás fascinují i lákají nepoznané záhady, jež se kolem nich vznášejí.

Pro všechny milovníky hlubokých příběhů s emotivním laděním román Pohlednice bez podpisu vřele doporučuji. Já byla velmi spokojená.

Recenzi najdete na blogu Kniha za knihou

 

KOUPIT KNIHU