RECENZE: Dejte dětem svobodu

2. 3. 2021
Přemítání nad knihou
Lenore Skenazy: DEJTE DĚTEM SVOBODU
Ať mohou venku zkoumat svět

Možná jste už někdy slyšeli o tzv. helikoptérovém rodičovství. Trochu připomíná situaci doprovázení největších VIP osobností při jejich cestách - ať se hnou kamkoliv, pro jistotu nad nimi krouží helikoptéra, která ze vzduchu hlídá, aby se dotyčnému nic, ale opravdu vůbec nic, nestalo. Podobně i helikoptéroví rodiče neustále dohlížejí na každý krok svého dítěte: Hlídají jako ostříži každičké potenciální ohrožení. Vše plánují a do detailů promýšlejí. Co udělat pro nejzdravější dětský vývoj? Jak vybrat nejlepší školku a školu? Kde najít nejvhodnější kamarády? A jak přitom všem předejít každému potenciálnímu zádrhelu nebo dokonce nebezpečí? Tihle rodiče zkrátka nic neponechají náhodě a chtějí mít všechno pod kontrolou.
Nelze popřít, že zdánlivě se takto vedeným dětem zpočátku daří, třeba i ve smyslu jistého náskoku před ostatními. Děti helikoptérových rodičů prokazatelně dosahují úspěchů, dříve dojdou k některým vývojovým mezníkům nebo mohou mít zjevnější úspěch při studiu či v jiné, na výkon zaměřené oblasti - např. ve sportu nebo v nějakém druhu vědy či umění. Zároveň však také nezřídka později nějak narazí a čelívají hlubinné osobní krizi identity, když - často se to děje na prahu dospělosti nebo pak ve středním věku - shledávají, že nejsou šťastní, protože v jejich životech je až příliš mnoho nespokojenosti a stresu. Nevědí, kdo vlastně jsou, protože neproběhla jejich separace od rodičů. Zjišťují, že nemají patřičně ukončen přechod mezi dětstvím a dospělostí, která se projevuje přijetím plné osobní odpovědnosti, schopností balancovat mezi potřebou samoty a potřebou blízkosti s druhými a celkovým pocitem kompetence samostatně rozhodovat o sobě samých. Synům a dcerám helikoptérových rodičů zkrátka může dojít dech. Mnozí končí v psychoterapeutických ordinacích, kde pracně hledají své autonomní já. Není bez zajímavosti, že v této fázi svého života pak své rodiče konfrontují a nezahrnují je přitom jen vděčností. Naopak, přichází i vlna hněvu a potřeba říci DOST těm, kteří si s nejlepším úmyslem, ale také velkou dávkou zaslepenosti, osobovali právo vměšovat se do života svého potomka příliš intenzivně a příliš dlouho. Bývají to poučné, bolestné i léčivé mezigenerační rozhovory, které mohou prospět všem zúčastněným.
Helikoptérové rodičovství má svůj protipól. Je jím tzv. rodičovství volného výběhu. Jeho zastánci mají názor, že dítě je ze své podstaty vývojově naprogramováno k vlastnímu úspěšnému seberozvoji, takže přehnanou ochranu nepotřebuje. V křehkých vývojových fázích dětství a dospívání oceňuje láskyplné doprovázení a sdělování podstatného o světě kolem a o světě svého nitra. Vedle toho ovšem hledá potřebný díl své svobody, v níž dostává možnost dělat vlastní chyby a mít své malé úrazy a karamboly. Komu není dáno odžít si je v malém, na toho nezřídka čekají ve velkém ve chvíli, kdy se dominantní rodiče přece jen vzdálí. Zastánci rodičovství volného výběhu vnímají svět jako místo, jež dítě poznává vlastní zkušeností a kde se navzdory všem problémům i možným osudovým tragédiím dá docela dobře žít, protože lidé nejsou ze své podstaty jen zloději, lháři a (sebe)vrazi. Tito rodiče - na rozdíl od helikoptérových - se nedají manipulovat a vydírat hysterickými kampaněmi ohledně všech možných hrozících nebezpečí ani mediálními masážemi o tom, co dítě nezbytně musí mít, aby pro ně bylo vykonáno „to nejlepší“. Vědí, že nejlepší až příliš často bývá nepřítelem dobrého.
Pocit smyslu a sebeúcty jako lidské bytosti získáváme skrze sebepoznání, když sami sobě můžeme věřit a přijímáme se se svými silnými i slabšími stránkami. Ruku v ruce s tím jde pochopení, že sebedůvěra nepochází z pochval rodičů, nýbrž z naší vlastní odvahy přiměřeně věku vstupovat na území mimo naši komfortní zónu a překonávat překážky. Plnou ochranu potřebují jen novorozenci a miminka, kteří jsou pro svou nemohoucnost a nezralost svého mozku plně závislí na péči rodičů. Batolata už občas nějakou tu výzvu a stanovení hranic potřebují. K nejdůležitějším úkolům předškolního věku patří setkávání s odkladem vlastního uspokojení (nemusíš mít všechno, čeho se ti zachce), přijímáním první odpovědnosti (tu kytičku pravidelně zalévej, jinak ti uhyne) i pozvolným chápáním, že nejsme pupkem světa a že existuje empatie (maminka už je dnes unavená, tak bude k večeři chleba, a ne palačinky - a co když dnes sám/sama prostřeš stůl?).
Čím je dítě starší, tím více potřebuje být aktivní součástí své lidské skupiny, mít možnost samostatně vstupovat do rozhodnutí o svém životě a nežít jen představy a úzkosti svých rodičů. Největším rizikem se jeví snaha vychovávat dítě tak, aby se s žádným rizikem nepotkalo. Čímž se dostáváme k podstatě knihy Dejte dětem svobodu, která rodiče i veřejnost vyzývá, aby z obavy z rizik, jež mohou děti potkat, nečinili povyk hraničící s šílenstvím.
Na tomto místě je nutno podotknout, že český čtenář při čtení původně americké knihy nejspíš občas nevěřícně zavrtí hlavou. Opravdu někdo potřebuje návod, jak používat záchod, aby se v něm neutopil? Mají smysl hrůzostrašná varování na každém obalu od hračky? Je opodstatněný tak silný strach z udušení igelitovou taškou, ze syrového domácího těsta kvůli salmonele, z každé chvilky, kdy rodič na své dítě nevidí?
Vybavuji si v této souvislosti vlastní zkušenost z doby před 25 lety, kdy jsme s mým mužem pobývali v Japonsku s tehdy dvouletou naší nejstarší dcerou, která už v tom věku milovala knížky, a tak jsme hodně času trávili v anglických odděleních tokijských knihkupectví. Koupila jsem si tam onehdy americkou knihu o domácnosti bezpečné pro děti. Přesný název si už nevybavím, jen vím, že ta kniha se u mne dlouho neohřála, protože mi připadala naprosto absurdní. Měla jsem za to, že z rodičů dělá úplné hlupáky. Americká skutečnost se mi jevila totálně jiná než česká - zvláště tehdy, v první polovině devadesátých let, kdy jsme v naší zemi ještě dosti spontánně používali zdravý selský rozum a věci jako helikoptérové rodičovství jsme tu neměli.
Dnes je situace jiná. I zdejší rodičovství prošlo a prochází zásadním vývojem a říká se mu „nové“ - vedle mnoha jiných označení (např. rodičovství vědomé, pozitivní, efektivní, aktivní, attachmentové, kontaktní, intuitivní, instinktivní, přirozené, s respektem, s nevýchovou, „AHA“ atd.). Ať už je název jakýkoliv, základní myšlenka vychází z filozofie výchovy založené na novodobých poznatcích o vývoji a potřebách dětského mozku a o poznaných zákonitostech mezigeneračního přenosu a citové vazby. Čím dál více rodičů si uvědomuje, že láska k dítěti nemá být podmínečná. Není to manipulace ani obchod typu něco za něco. Do výchovy už nepatří ovládání dítěte mocí dospělých ani popírání pocitů, odpírání náklonnosti či ubližování (bití, tvrdé zákazy a jiné tresty). Ale nepatří tam ani motivace prvoplánovými odměnami nebo - a to je právě hlavním tématem knihy o rodičovství volného výběhu - přehnaná ochrana a umetávání každého smítka z cesty, po které se dítě potřebuje učit kráčet po vlastních nohou.
Jakkoliv se setkáváme s mnoha pozitivními příklady osvíceného moderního rodičovství, rozhodně nechybějí ani jeho vychýlené extrémní varianty, které si nezadají s přehnanou americkou opatrností a korektností, se silnými dopady komerční kultury na rodičovství a v neposlední řadě se strachem z žalob a soudních postihů. To vše má tendenci se zabydlovat i v České republice.
Mediálně známým se před časem stal příběh brněnské rodiny, jejíž dvě malé dcerky byly těžce zraněny nárazem auta na přechodu, když na něj v souladu s pravidly silničního provozu vstoupily v doprovodu svého otce, takže o vině řidiče nebylo pochyb. Avšak Městský soud rodině přiznal jen padesátiprocentní odškodné, protože otec měl prý poloviční vinu, když nedržel děti za ruku. Ústavní soud posléze tento rozsudek odmítl a zastal se otce s tím, že je právem rodičů vychovávat děti k samostatnosti, takže požadavky na míru dohledu nemohou být tak přehnaně přísné. Podle vyjádření ústavních soudců sice pominuly podmínky dětství známé z knihy Děti z Bullerbynu, kdy i malí školáci většinu svých dětských dobrodružství, drobných cest a vyřizování prožívali bez dozoru rodičů. To ale neznamená, že nyní má převážit přehnaný ochranitelský přístup. Větší bezpečí dle Ústavního soudu dětem přinese, když budou vedeny k samostatnosti. Zodpovědnost člověka dohlížejícího na děti nemůže být absolutní, což platí jak pro rodiče, tak pro profese spojené s výchovou a volnočasovými aktivitami. V tomto smyslu se vyjadřoval soudní nález s tím, že příliš intenzivní dohled dospělých dětem nakonec spíš uškodí. Ono předchozí opačné rozhodnutí Městského soudu však zároveň potvrdilo, že i v České republice má helikoptérové rodičovství své příznivce, a než zákon kyvadla najde svou středovou polohu, do té doby je třeba i knížek podobných té o rodičovství volného výběhu, aby dodávaly protiváhu a korektiv.
Lenore Skenazy nabízí českým čtenářům cennou inspiraci, jak se lépe orientovat v domnělých a skutečných nebezpečích a jak se učit zacházet s přirozenou úzkostí, kterou sice vzhledem k možným ohrožením dětí rodiče cítí, ale neměli by proto každé sebemenší riziko 100% vztahovat na každou situaci. Ze zdravé rodičovské opatrnosti se snadno může stát ochromující fobie a z přirozeně zvídavého dítěte věčný ustrašenec bez špetky vlastní invence a chuti samostatně zkoumat svět.
Rodíme se pro radost z objevování zákonitostí i tajemství života a pro cennou zkušenost zrání a sebepoznání. Promarňujeme šanci, když se hlavní naší hnací silou stane přehnaný strach a všudypřítomná kontrola ve všech možných i nemožných podobách.

Eva Labusová, www.evalabusova.cz, únor 2021

Výhody pro vás
Doprava zdarma
při nákupu nad 1 000 Kč
Osobní odběr na Praze 4
Aktuality